O založení Lužnej

V tých močároch žilo aj moc divokých kačen. Taký tam róstlo moc lip, a proto sa tam usádlil jeden včelař Filgás. Ten nosíval do Vídňa na prodaj máslo aj kačeny, brynzu a med.

Jednúc sa tam potkál se svým pánem, uherským hrabětem Illezházym a ten býl založený s druhým pánem, kerého majú robotníci rači. Toš šél najprem ten druhý k jednomu svému robotníkovi, aby mu cosi prodál. Ale ten robotník poznál svého pána, ale myslél si, že dyš sú takovým pánem a majú moc peněz, že možú aj dobře zaplatiť a zaceníl mu to moc dráho. Potem šél Illezházy k tomu Filgásovi. Filgás ho takejc poznál, a dyš chtěl od něho cosi kúpiť, toš Filgás pravíl, že on svému pánovi neprodáva, ale že mu to dá zadarmo. Toš tak Illezházy vyhrál a Filgasovi za takú věrnosť dál kus země, tú povčilajší Lužnú, ludé v okolí mu moseli robotovať a on si směl zařídit hospodu, mlýn, kovárňu a obchod.

Šak tú darovací listinu ešče majú strýc Filgás, ináč Huménsky. Je z roku 1685. I můj tatínek, Jan Hovořák, mi vyprávěl, že Lužná se jmenuje od toho, že u Filgasů na dvoře byla veliká „luža“ a na ní plavala kačena, co je na znaku obce.

Lidská paměť je krátká a velmi tvořivá, avšak historické záznamy dokáží ve chvíli nemilosrdně rozbořit poetická povídání. Na počátku 16. století, kdy je Lužná poprvé písemně zmiňována, zde rozhodně ještě nežila rodina Filgasova. Zcela určitě se tu ovšem nacházel luh, tedy mokré místo, bažina, od kterého název obce povstal, patrně na místech, kde později stával Filgasův mlýn.

Cesta Mikuláše, zakladatele rodu Filgasů, do Lužné ostatně nebyla přímočará. Není uveden v nejstarším soupisu obyvatel z roku 1667, zato jej nacházíme o rok později v Polance, kde matriční zápis vypovídá o narození jeho dítěte a v dalších letech je uváděn jako polanský fojt. To svědčí o tom, že si s povolením vrchnosti pořídil zákupní fojtství. Vedl si nepochybně dobře, protože o 15 let později, v roce 1682, se stal svobodným fojtem v Lužné. A přesto, že v listině udělené jemu i jeho potomkům, se mluví o dobrých službách a věrnosti Mikulášově, kterou vrchnosti projevoval, jiné prameny podávají svědectví o vysokých finančních částkách, které musel na nákup svého nového majetku vynaložit.

Prostě – nikdy nic nebylo zadarmo, snad jen v pověstech, které svou laskavostí mírnily tvrdost životní reality a tak dobře se poslouchaly.

Literatura:

1. Vlčková, I.: Ukázky z pověstí, pověrečných povídek a vyprávění z rukopisné sbírky profesora Aloise Beni. Sborník Státního okresního archivu Přerov, Přerov 2002, s. 69.
2. Volfová-Hovořáková, J.: Příběh rodiny Filgasovy z Lužné. In: Valašsko 25, 2010/2, s. 7-9.