O Vráblových pasekách

Strýc mu ho dali a aj ho pohostili. Ráno pána aj vyvédli z hor. Pán mu za to slúbil tolik země, co jí pokryje volskú kožú. Vrábl si ale vymínil, že mu přes to jeho pole potem nikdo nesmí ale překročiť. Ten pán aj to mu slúbil. Toš dobře.

Vrábl rozřezal volskú kožu na tenininské provázky a občíhl nimi veličezný kus země. Pán sa tomu chytrému nápadu zasmíl a tú zem, aj co byla v prostředku, mu dál.

Ach ano, vždycky lákalo dovědět se, odkud někteří podnikaví lidé přišli k majetku. Jestliže pravdivé vysvětlení nebylo dostačující, či bylo zahaleno určitými okolnostmí, které bylo lépe skrýt, vytvořil se příběh. Třeba proto, aby ti méně úspěšní uvěřili, že se tak stalo díky zásahu vyšší moci.

Tak také strýc Vráblů, jehož se vyprávění týká, a který skutečně vlastnil rozlehlé pozemky na luženských pasekách, pomohl náhodě vlastní chytrostí. Ani na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby ovšem nešlo o variantu pověsti z 9. století našeho letopočtu, doloženou na severu Evropy a velmi oblíbenou i rozšířenou, v níž první osadník získá nebo koupí kousek půdy o velikosti volské kůže. Svůj majetek pak rozmnoží tím, že kůži rozstříhá a proužky rozloží po obvodu daleko větší plochy.

Tak s námi příběhy putují po celá staletí. Obměňují se, mění místa, prostředí i čas, avšak zůstávají uloženy hluboko v našem podvědomí. Stále se budeme chápavě pousmívat nad vítěznou lstí strýčka Vráblového.

Ostatně měla bych jej najít mezi svými dávnými předky. Měla bych, jenže záznamy v matrikách mlčí. Na pasekách sice v 18. století zemřel jistý Ondřej Vrábl, ale odkud sem přišel, to jsem zatím nerozluštila. Zůstala po něm rodina Baránkova a název Vráblovy paseky, který můžeme číst i na dnešních mapách.

Jana Volfová-Hovořáková 

Literatura:

1. Vlčková, I.: Ukázky z pověstí, pověrečných povídek a vyprávění z rukopisné sbírky profesora Aloise Beni. Sborník Státního okresního archivu Přerov, Přerov 2002, s. 69. 
2. Třeštík, D.: Mýty kmene Čechů, Praha 2003.